SAMI JSTE SI ZAVAŘILI!

PRDELÁK
Tomu sedlákovi neřekli jinak než Prdelák. Nikdo nevěděl, proč mu tak říkali, ale Prdelákovi to bylo fuk. Nikam nechodil, jenom tak tesknil a vydělával šílený prachy. Na seně. Skutečně. Obchodoval s ním (s tím senem) hlavně jeho syn, který se jmenoval Kapitulčin, ale říkávali mu Katapulčin. Měli 25 hektarů se senem. Něco sežrali bejci, kravky a vůbec zvěř, zbytek prodali. Na tajném místě měli našetřeno asi vosumnáct milionů korun v trvanlivých vratných lahvích. To vymýšlel Prdelák. Koupí lahví stáhne z oběhu většinu z nich - a samozřejmě vznikne nedostatek skla a též veliká ztrátovost při případném navrácení nebo rozbití lahve. Z toho plyne zvýšení ceny skleněných obalů a až bude záloha na lahve 6, 7, 8 nebo i 10 korun, objeví se Prdelák a se svým štábem složeným z poměrně rozvětveného rodového stromu vrátí během jediného dne odhadem 20 až 25 milionů lahví a svůj majetek zpětinásobí. Jsou to peníze za 60 let dřiny a pojídání veverek a lesních mrožů (mimochodem, chuťově velmi slabé zvíře) a stojí za to zabezpečit rodinu. A dům nakonec chce novou střechu. A přikoupí býky a pořídí si ovce a… a… a…

Podaří se Prdelákovi plán dotáhnout do úspěšného konce? Sledujte pokračování příběhu!

Ekonomický náměstek závodu Sklo na fľaše, a. s. byl zamyšlený. Situace byla takříkajíc kritická. Na poradě se rozhodne, jak se bude vše řešit, ale on vidí jedinou možnost. Zvýšit zálohu na vratné lahve. A to drasticky. Neznámo kam zmizelo totiž 90 % lahví, to dělá dobrých 20 000 000.
„Som toho názoru, že zme nútený dačo vymyslieť,“ soukal ze sebe ředitel SNF těžce a při tom pomyšlení ho až mrazilo. „Ale čo!?“
„Nuž, ja sa nazdávam, že najlepšie by bolo, keď by bolo opať dosť fľaší, hej?“ vzal si slovo předseda závodního výboru a ekonomický náměstek se přihlásil o slovo.
„Nuž čo máte vy, súdruh námestník?“ vyzval ho skleslý ředitel.
„Moj názor je taký - zdvihnúť zálohu na fľašu z troch na dvadsať korún. Ludia začnú fľaše viacej vycicmávať, menej ich rozbijú a budú je radšej vracať a my o takých pať rokov dohoníme výrobný deficít…“
„Nie, nie!“ rozčílil se ředitel, „nijaký deficít zdvihať nebudeme, my ho neodhodili ani nepoložili. A kto vie, ako je taký deficít ťažký (kuna, hagara, elefant,… ale späť k vážnej robotě), treba ho ani neuzdvihneme. Navrhujem zrušiť výrobu skleněných fľaší a najet na hmotu. Fľaše z hmoty, boha jeho! Poďme hlasovať! Kto je za?“
Zvedl se les rukou.
„Tak to bychom mali. Zavolajte to do novín, zajtra bude tlač informovať. Teraz poďte, ožerieme sa!“

Stihne Prdelák odprodat lahve? Podaří se mu ještě zvrátit rozhodnutí výrobní rady SNF? Sledujte pokračování příběhu!

FĽAŠE Z HMOTY (Pravda, 20. 12.)
Turany • Ako nás informoval náš zvláštný zpravodaj v Turanoch, nebudú sa viacej fľaše robiť zo skla, no z hmoty. Hej? Záloha na skleněné fľaše sa ruší. (rj)

Pokračování…

V rodinném statku Prdelákově se slavnostně rozbalovaly noviny.
„Tak dnes to tam má bejt“, vzrušeně vykřikoval Prdelák. „Zítra můžeme začít rozdělovat lahve mezi rodinu, za tejden to sfouknem a sme boháči. Tak, tady to je. Hmm, to je v prdeli, ach jo, no jo, no nejsme. Jsme žebráci.“

KONIEC

I.
Kastor vymodil se. Koule si natřel husím sádlem, až se blejskaly. Umyl si. Vyčistil. I boty. A ponožky na nohy. Klobouk, vázanku - kašmírově rudou. Spodky. A šel na raut.

II.
Na rautu bylo známých. Nespočet, přehršel. Kolegyně a tak. Moc lidí. Zdravili se. Pivo a tak. Vímo. Rum a kořalka. Kstor ani nevěděl. V posteli. Budík.

III.
Ráno. Kastor vymodil se. Zase. Na koule lůj. Míň blejskaly. Ale umyl si. A vyčistil. Neděle. V neděli není raut. Klid. V neděli odjakživa procházka. Proto lůj.

IV.
Na procházce tisíc kamarádů. Pepa a tak. Karel. Lojza Mařáků. A bláznivej Ferda! Nejdřív autobusem. Pak pěšky. V přírodě piknik. Už noc. Ležet. Ááách, oči klíží.

V.
Pondělí - práce. Mašina, soustruh. Nože sviští. Obrobek blejská. I bez sádla. Koule z kovu, myslí Kastor. Pořád by blejskaly. Ale na hovno. Z kovu ne. Konec směny. Kastor do sprchy. Koule matné! Mistr směje. Koule, řekne. Kastor podívá - neblejskají. Mistr válí smíchy. Nesměj, na to Kastor. Mistr směje. Kastor kladívkem do mistrovy hlavy. Bum bum bum, bije Kastor. Krev stříká. Mistr mrtev. Kastor domů. Kam mrtvolu? Kanál! Řešení.

VI.
Kastor nespí. Těžké sny. Rozbitá lebka. A tak. Kastor na šibenici. Soudce směje. Kastor probudí. Pot leje. Vstává. Ke kanálu. Mrtvola tam furt. Kastor vyndá ven. Martvola jak olovo. Noc. Měsíc. Hrůza!

VII.
Tma. Za městem. Periferie. Les a tak. Zbořeniště. Hičkok. Kastor kope hrob. Mrtvola do jámy. A hlína. Spousta. Kastor potí. Pot námahou. Kastor maskuje. Jehličí. Suchá tráva. Prach. Kastor utíká. Vlasy ježí. Ruce od krve. Potok - umýt. První ranní tramvej. Kastor do postele. Nespí. Nemůže. Smrt mu sáhne.

VIII.
Úterý. Do práce. Soustruh. Nůž blejská. Kastor: Do prdele. Vrah! Oči klíží. Spát nejde. Mašina a tak. Policie: Kde mistr? Kastor bledý. Nevím. Policie: Posvítíme! Počkej!

IX.
Kastor doma. Postel. Horečka. Čtyřicet a tak. Potí šíleně. Hrůza! Bojí odhalení. Telefon: Kastor? Kastor: Já. Telefon: Viděli vás. Kastor šílí. Nutí ke klidu. Kastor: Co viděli? Telefon: Mrtvolu a tak. Kastor: Ježíšikriste! Telefon: Zavolám. Tů - tů - tů...

X.
V práci. Kolega: Co je, Kastor? Utahanej? Nespal? Oči krhavé... Hlava bolí, na to Kastor. Ouvej. Kolega: Kastor, domů. Do postele. Práci zvádnu. Píchnu kartu. Jdi. Kastor: Díky. Domů. Smrt za krkem. Pořád ohlíží. Podivní pánové. Sledují. Nenápadně nápadní. Kastor běží. Pánové taky. Konečně za rohem. Autobus a tak. Kator: Domů? Nikdy - najdou! Pryč! Na konečnou. Do lesa. Schovat v mlází. Za chvíli pánové. A už pročesávají! Les a tak. Kastor třese, drkotá. Nervy. Studený pot. Pánové už u něj. Kator třískne. Dvakrát. Kaluž krve na jehličí. Další mrtvoly. Kastor utíká. Ale počkat! Návrat, zakopat. Bere doklady. Zhyzdit obličeje. Nikdo nepozná. Řeže nožem na kousíčky. Pláče. Vrah. Já, Kastor - já vrah! Neštěstí.

XI.
Noc. Pod mostem. Tma. Zima, leje. Kastor drkotá. Zápal plic a tak. Ráno k doktorovi. Doktor: Do nemocnice! Ležet! Jinak smrt! Kastor: Nelze! Doktor: Prsty v něčem? Kastor: N - ne, ale... Doktor: DO špitálu! Kastor: Nelze... Utíká. Doktor ječí. Sestra se stříkačkou. Kastor domů. Zamknout. Horečka: čtyřicet dva. Počítat andělíčky. Telefon: Kastor? Kastor: Já. Telefon: Neutečeš, viděli! Všechno! Kastor: Kolik? Telefon: Tolik nemáš. Kastor: Tak co? Všechno udělám. Telefon: Navštívím. Moc netěš... Tů - tů - tů...

XII.
Tatáž noc. Kastor blouzní. Horečka, hrozně zle. Bolesti a tak. Jazyk a smrt. Do koupelny. Vrávorá. Žiletky. Říznout? Konec? Sám? Uvidí husí sádlo. Kastor: Kurva! Prásk o zem. Střepy. Nepříčetnost. Zpátky v posteli. Žiletky v koši. Řezat žílu? Nikdy! Prát se!

XIII.
Půlnoc. Půl jedné. Klíč v zámku. Kastor - hrůza. Strašná hrůza. Kastor slabý. Horečka a tak. Pod postel. Marně. Sestra z kliniky. Mladá, krásná. Kočičí oči. Udeřit ji? Kastor hroutí. Nic nepamatuje. Jen sestru. A stříkačku. Píchnutí. Neví. Křeč. Konečně spánek!

XIV.
Budí. Neznámé postředí. Známý hlas - telefon? Ano! To on! Otevře oči. Doktor. Hlasem ze teledonu: Říkal jsem - moc netěš. Kastor: Kde jsem? Doktor: Nikdy nikdo nenajde. Tajná sanatoř! Výzkumy a tak. Na živých... Kastor: Pokusný králík?! Doktor směje: Chytrá hlavička! Kastor chce vstát. Nejde, slabý. Doktor: Tohle pomůže. A zas - sestra, stříkačka. Kastor: Nééé! Nééé! Ale píchnutí. Svět točí. Hluboký spánek - šílené sny. Stovky mrtvol. Kastor hrobaří. Kostlivci tančí. Šílenství...?

XV.
Ráno? Kastor neví. Den? Noc? Místnost bez oken. Zářivka. Mdlé světlo. Šedivá stěna. Bílé prádlo. Na stole jídlo. Kouří, voní. Kastor nejí. Nemůže. Hrůzou šedivý. Padají vlasy a tak. Náhle dveře. Doktor. Kastor spí. Jako. Dělá. Doktor: Jak vyspali? Kastor: Zabiju... Mumlá. Doktor: Nejde, přivázali. Výzkumy. Jasný? Kastor chce vstát - přivázali, fakt! Kožený popruh. Doktor: Injekci! Kastor: Nééé! Doktor: No tak! Rozumný! Máme prostředky! Nebo pány od policie? Kastor rezignuje: Jedno! Všechno jedno! Doktor: Sestro, nepíchat. Už rozum. Teď jíst. Musíš být silný. Zaživa pohřbíme. Na dva dny. Vydržíš? Kastor: Ježíšikriste! Mdloby. A zase píchnutí. Neví nic. A sny.

XVI.
Podivné probuzení. Něco tlačí na prsa. Nejde dýchat. Otevřít oči! Tma. Něco pálí do očí. Zavřít nejde! Hlína?! Áááá... Kastor: Pohřbili. Chce hrabat. Ven! Ale ruce pevně v zemi. Hýbe prsty. Hlína měkká. Trocha prostoru. Rakev nikde. Kastor: Mám šanci! Hrabe. Víc prostoru. Už volná předloktí. Hrabe dál. Dýchat jde! Šance! Chci žít! Nepočítá minuty. Jen hrabat! Hrabat! Klouby krvácí. Hlína v ranách. Konečně vzduch. Všude tma. Kastor: Asi noc. Vyhrabe ven. Měsíc ne. Rozhlíží. Hvězdy. Hřbitov. Podivný malý. Spousta čerstvých hrobů. Kastor: Rychle pryč! Najednou baterka. Světlo do očí. Lampy. Spousta světla. Personál sanatoře. Doktor a tak. V ruce stopky. Dívá na ciferník: tři hodiny. Třicet vteřin. Slušný! Vyhrabal sám? Kastor nevěří. Štípe - zlý sen? Doktor: Nikoli. Sestro, stříkačku! Kastor kolaps. Doktor: A kalcium. Pán ještě zapotřebí.

XVII.
Probuzení. Neštěstí. Ale zdráv, síla. Popruh nikde. Kastor: Rychle pryč! Dveře. Doktor: Oukej? Kastor chce zabít. Doktor: Neblbni. Pustíme. Kastor: Co? Neveřím. Doktor: Zdráv, domů. Kastor: Nemůžu. Doktor: Policie...? Kastor: ... a tak. Doktor: Zůstaň. Nenajdou. Kastor: Pár dní? Doktor: Furt. Nebo ven. Kastor pláče. Doktor: Nervy? Stříkačku? Kastor: Ano, prosím. Píchnutí. Spánek. Žádné sny. Jen únava. Strašlivá únava.

XVIII.
Jiný pokoj. Ráno. Kytky. Slunce oknem. Doktor u pelesti. Vedle mrtvý mistr. Ale živý! Mluví s doktorem. Doktor: Tak co, Kastor? Už v pořádku? Kastor: Mi... mi... mistr! Ale živý! Mistr: No jo... Kastor třese. Doktor: Stříkačku? Kastor: Prosím...

XIX.
Večer. Jídlo. Kastor hltá. Hlad, hrozný hlad. Co stalo? Mistr živý? Pohřeb zaživa? Divný doktor? Sanatoř? Stisk kliky... Otevřeno! Pryč! Pryč odtud! Kastor prchá. Chodba. Venkovní dveře. Najednou hlas: Šťastnou cestu... Doktor? Tak! Utíkat! Utíkat! Kastor zakopne. Podívá, o co - mrtvola mistra! Zohyzděné obličeje podivných pánů. Kastor přeskočí, běží. Náhle kamsi padá. Hluboká jáma. Kastor: Hrob! V kapse hmat nože. Kde vzal? Já nikdy neměl! Ale radost. Hrabe, chce ven. Nejde, moc hluboký. Klouže ruka. Nečeho dotýká. Kastor podívá - spousta mrtvol. Lebky a tak. Kosti. Kastor: Ven!!! Ale nejde. Dlouho zkouší. Kastor: Nůž? Řešení! Sbohem, světe... Řeže žílu. Krev stříká. Spousta krve. Kastor umdlévá. Únava. Strašná únava. Pak koma. Smrt.

XX.
Doktor, baterka. Sestře: Odškrtnout. Nevydržel. Kdo další?

Sága rodu Benešů
Po absolvování Obchodní akademie uzavřel ve věku třiadvaceti let Karel Beneš manželství s Annou Burešovou, švadlenou. Žili spokojeně, měli malý krámek, který stačil na obživu celé rodiny, jež se záhy rozrostla o dva syny, Petra a Bedřicha, a dceru Karolínu. Karel Beneš zemřel těsně před šedesátým rokem věku na adenokarcinom žaludku. Jeho manželka jej nepřežila o více něž tři roky – zemřela na generalizovaný adenokarcinom močového měchýře.

Syn Petr Beneš studoval po otcově vzoru Obchodní akademii, a když s výborným prospěchem dokončil studia, převzal po otci krámek, jenž rozšířil o malý lokál s výčepem a kavárničku. Dříve než se stačil oženit, padl roku 1916 výstřelem nepřítele na italské frontě. Jeho mladší bratr Bedřich byl v té době stár pouhých šestnáct let a jsa neustále nemocen, nestal se ani rekrutem. Po válce vystudoval i on Obchodní akademii a několik let před otcovou smrtí převzal ve věku třiceti let – spolu se svou manželkou Anastázií, rozenou Hroudovou – celý podnik do svých rukou. Povili spolu dvě rozkošné dcerky, Janu a Zdenu, a když Bedřich zemřel na adenokarcinom tlustého střeva, vedla podnik jeho manželka Anastázie, a to až do doby, než jí podnik po válce znárodnili. Anastázie Benešová zemřela v roce 1961 na blíže neurčený zhoubný proces. Histologové uvažovali, že se jedná o vs. adenokarcinom z blíže neurčené žlaznaté tkáně (žaludku? střeva?).
Karolína Benešová se v roce 1922 vdala ve věku pouhých sedmnácti let za továrníka Jana Vronského – zlí jazyci tvrdili, že to břicho při obřadě rozhodně nemá od piva, a Karolína jim dala záhy po svatbě porodem za pravdu. Porod byl však neobyčejně těžký, a tak Karolína neměla již více počít. Květ jejich hříšné lásky se jmenoval Alois. V roce 1947 Vronský utekl do Ameriky a Karolína pak třela dlouhou dobu bídu. Když Karolínu konečně přijali jako dělnici do ČKD, zemřela poměrně mladá (50 let) na adenokarcinom žaludku. Zde byla diagnosa nesporná.

Jana Benešová, dcera Bedřicha a Anastázie Benešových, se roku 1955 stala aktivistkou mládežníků a o rok později, ve věku třiadvaceti let, manželkou komunisty Karla Hodra. Hodr byl však neplodný, a tak Jana, nyní již Hodrová, zplodila všechny své potomky s neznámými muži. Nikdo se o jejich jména nestaral – tři zemřeli při porodu a další tři na zhoubný nádor mozku, patrně astrocytom, který byl v Hodrově rodině dědičný. Žádný z potomků nepřežil tři měsíce života. Hodr se roku 1968 utopil ve studni, jeho žena zemřela o rok později na nádor vaječníků. Její sestra Zdena opustila ilegálně republiku v prvních květnových dnech roku 1945 obávajíc se postihu za zvěrstva napáchaná v uniformě gestapa. Bez nesnází se dostala až do Jižní Ameriky, kde se vdala za jakéhosi banánového magnáta, s nímž na přelomu padesátých let povila dvojčata – Butrageňu (syn) a Lauru Marii (dcera). Když dvojčata spatřila světlo tohoto světa, netušila, že jejich matce zbývají už jen necelé dva roky života; zemřela mladá, jen něco málo po třicítce, na maligní lymfogranulom nonhodgkinského typu.

Karolínin syn Alois bojoval za války ve věku pouhých dvaceti let v partyzánském hnutí a po znárodnění se stal mladičkým ředitelem továrny na obuv ve Skutči (býv. Baťovy závody, provoz 011). Oženil se až ve věku jedenačtyřiceti let ve třiašedesátém roce. Narodili se mu syn Richard a dcera Květa a v roce 1973 Alois Vronský zemřel na maligní seminom levého varlete s metastatickým procesem v plicích, mozku a páteři. Přímou příčinou smrti však byla plicní embolie a nádorová kachexie jmenovaného.

Butrageňo Don Carlos Maria Campanillo spolu se svou jednovaječnou dvojčenkou Doňou Laurou Marií opustili Jižní Ameriku v době chilského puče. Oba dva, jsouce komunisty, se zcela správně obávali smrti, a ta je samozřejmě neminula: Lauru zastřelili pučisté ve španělském přístavu Limpurg v sedmém měsíci těhotenství (otcem holčičky byl sám Victor Jara!). I kdyby se tak nestalo, byla by dotyčná stejně záhy zemřela sama, trpíc těžkou nevyléčitelnou chorobou: zhoubnou anémií. Butrageňo Don Carlos Maria Campanillo pak dlouhou dobu pracoval v továrně na jedy ve švýcarském Bernu a stálým vdechováním kancerogenních výparů si v roce třiaosmdesátém přivodil malobuněčný karcinom pravého plicního hilu, kteréžto chorobě záhy podlehl. Zanechal po sobě nemanželské dítě, dceru Hildu, rozkošné děvčátko bledých tváří, jejichž barva byla důsledkem nevyléčitelné chudokrevnosti. Zemřela ve věku sedmi let.

Richard Vronský se narodil roku 1964 a jako syn pohlavára prožil spokojené dětství. Už v šestnácti letech věku se stal otcem malého Milana, jehož zplodil se studentkou Vysoké školy ekonomické Petrou Landovou. Malý Milan ve věku necelých dvou let vběhl pod trambus, a tak se rodiče nikdy nedozvěděli, že by byl nejpozději do pěti let věku zemřel na nádor jazyka. Landová, nyní již Vronská, se ze šoku nikdy neprobrala a promiskuujíc se zemřela o pouhé dva roky později na syndrom získané ztráty imunity (AIDS). Zdá se, že oba učinili to nejlepší, co mohli, jinak by dnes byla rodina bez otce. Richard totiž zemřel v roce 1980 na akutní leukémii.

Květa Vronská tak dnes zůstává jediným dosud žijícím elementem rodiny praděda Karla Beneše. Narodila se v roce 1967, je samostatnou referentkou útvaru pro zvláštní záležitosti v n. p. Barvy Laky v Praze–Vysočanech, má vážnou známost a menší zdravotní problémy.

Anketa: Jak se budou dějiny rodiny dále vyvíjet? (Pro lepší orientaci přikládáme lékařskou zprávu.)